Hraje se klasické finále. Zavzpomínejme na legendy

Je sice červen, ale možná ještě víc než o skončené fotbalové sezoně a vyhlídkách na tu příští se teď mluví o hokeji. Konkrétně o finále Stanley Cupu. Nejen proto, že v obou týmech je početné zastoupení Čechů i nám velmi blízkých Slováků. Atraktivitu souboje Chicaga s Bostonem zejména u fanoušků se sklony k nostalgii zvyšuje fakt, že po dlouhých 34 letech (v roce 1979 zdolal ve finále Montreal New York Rangers) jde o duel zástupců klasické šestky NHL.

Pomiňme teď na chvíli hvězdy současnosti a podívejme se na největší legendy obou klubů. Vybírám po třech z každého tábora – měl jsem v úmyslu připomenout borce z každé řady. U Blackhawks jsem ale prostě musel dát přednost útočníkovi navíc na úkor obránce.

BOSTON BRUINS

Gerry Cheevers

Tohoto gólmana si pamětníci budou asi navždy spojovat s jeho slavnou maskou, na kterou si vyznačoval stehy po zraněních. Do NHL prorazil až v polovině 60. let, kdy mu bylo 25, ale trpělivost se vyplatila. V letech 1970 a 1972 pozvedl nad hlavu Stanley Cup. Pak si možná trochu překvapivě odskočil na čtyři roky do konkurenční WHA (pravda, roli hrála lukrativnější smlouva), ale od roku 1976 už zase chytal za Bruins. Cheevers byl mezi fanoušky nesmírně populární, a to i díky svému agresivnímu stylu – málokdy si nechal ujít šanci tvrdě přetáhnout clonícího útočníka soupeře hokejkou. Bohužel, nejvíc si ho pamatuju z utkání Challenge Cupu v roce 1979, což byl souboj výběru NHL proti Rusům. Tyto zápasy vysílala i naše televize a Gerry nastoupil v rozhodujícím zápase, který Rusáci vyhráli 6:0. Jako tehdy téměř bezvýhradný obdivovatel kanadského hokeje jsem to osobně považoval za strašnou potupu... Ještě je třeba doplnit, že Cheevers byl náhradním brankářem Kanady na slavném Kanadském poháru v roce 1976 a jako jeden z mála bývalých brankářů později uspěl jako trenér.

Bobby Orr

Nejlepší obránce všech dob, chlapík, který zboural všechny mýty týkající se hry hokejového zadáka. Vynikající bruslař především ukázal, že obránce může gólům nejen zabraňovat, ale sám je střílet. Je dodnes jediným obráncem, který dokázal vyhrát kanadské bodování základní části NHL, osmkrát za sebou byl zvolen nejlepším obráncem ligy, třikrát nejužitečnějším hráčem NHL a dvakrát play-off. Také získal dva Stanley Cupy v letech 1970 a 1972. Bohužel měl chronické problémy s koleny, které mu často neumožnily odehrát kompletní sezonu. V roce 1976 byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem prvního ročníku Kanadského poháru, po něm začal hrát za Chicago, ale jeho zdravotní potíže s koleny byly natolik závažné, že za Blackhawks odehrál celkově jen 26 zápasů a v roce 1979, v pouhých 31 letech, ukončil kariéru.

Phil Esposito

A do třetice legenda slavného týmu „medvědů“ 70. let, která ale v NHL začínala v Chicagu. Tam Phil Esposito odehrál čtyři sezony, než v roce 1967 odešel do Bostonu. V černo-žlutých barvách se obrovitý útočník v šesti sezonách za sebou stal nejlepším střelcem NHL, pětkrát vyhrál bodování. Ve svém nejlepším ročníku 1971/72 nastřílel úctyhodných 76 gólů, což byl rekord, který překonal až v dalším desetiletí Wayne Gretzky. Od roku 1975 hrál posledních šest let své kariéry za New York Rangers. Phil Esposito, o němž je známo, že nenáviděl Rusy, byl ve své době poměrně dost často na očích také evropským fandům. Hrál za Kanadu v Sérii století 1972, na Canada Cupu 1976 a dokonce si zajel i na mistrovství světa do Vídně v roce 1977, kde se s chutí zapojil do „řezničiny“, kterou se tehdejší výběr Kanady na šampionátu prezentoval.

CHICAGO BLACKHAWKS

 Tony Esposito

O rok mladší bratr útočníka Phila se stal brankářem. Po krátké epizodě v Montrealu (kde byl členem týmu, který vyhrál Stanley Cup) začal v roce 1969 oblékat dres s Indiánem a v Blackhawks vydržel až do konce kariéry v roce 1984.  Sice tam Stanley Cup nevyhrál (navzdory dvěma účastem ve finále), ale stal se ve své první sezoně nováčkem roku a třikrát získal Vezina Trophy. Ještě v roce 1980, kdy mu bylo 37 let, se dostal do prvního All-stars týmu NHL. Gólman s držením hole v levé ruce a průkopník pro brankáře nezvykle vysokého čísla na dresu (35) byl hvězdou Série století 1972, stejně jako bratr hrál i na MS ve Vídni. V roce 1981 nastoupil už jako občan USA na Kanadském poháru za Američany.

Stan Mikita

Rodák ze slovenské Sokolče, který se strýcem a tetou odešel za oceán po komunistickém převratu v roce 1948, odehrál v NHL neuvěřitelných 22 sezon, a co je možná ještě obdivuhodnější, všechny za Blackhawks. V 60. letech to byl zřejmě nejlepší centr celé NHL, dvakrát získal Hart Trophy a čtyřikrát Art Ross Trophy. Nastřílel za svou kariéru 541 gólů v základní části a dalších 59 v play-off, suverénně vévodí klubovému bodování. Stanley Cupu se dočkal v počáteční fázi kariéry v roce 1961, v 60. letech byl šestkrát v prvním All-stars týmu NHL. V době, kdy lize vládla především tvrdost a agresivita, se Mikita dokázal prosazovat technickou hrou a platil za nejkreativnějšího centra své doby. Ale i on dokázal být velmi nepříjemným protivníkem a neváhal rány rozdávat. Stan byl členem kanadského týmu v Sérii století 1972, kvůli zranění však odehrál jen dva zápasy. Poté, co Kanaďané souboj s Rusy zakončili vítězstvím v posledním zápase v Moskvě, odskočili si cestou domů k zápasu do Prahy. Tato slavná první konfrontace československého hokeje s kanadskými profesionály skončila výsledkem 3:3, Stan Mikita, který mohl poprvé v životě hrát hokej před zraky svých rodičů, vedl svůj tým v utkání jako kapitán a od publika se mu dostalo obrovských ovací.  Komunistickým papalášům v čestné lóži asi tuhla krev v žilách...

Bobby Hull

Fantastické levé křídlo, úchvatný střelec, ikona zámořského hokeje. V době jeho vrcholného období zřejmě prototyp ideálního kanadského hokejisty. Svaly měl jako boxer, silově ani rychlostně na něj niko neměl, navíc hráč s neskutečně tvrdou a přesnou střelou. Legendární brankář Jacques Plante jeho schopnosti charakterizoval: "Chytat Hullovy střely, to je jako chytat nosorožce!" V NHL prorazil už jako osmnáctiletý, ve své první sezoně 1957/58 v dresu Blackhawks odehrál 70 zápasů. V letech 1960 až 1972 jen dvakrát nebyl v prvním All-stars týmu NHL. Spolu se Stanem Mikitou tvořili patrně největší útočnou sílu 60. let, třikrát získal Art Ross Trophy. Stal se prvním hráčem NHL, který dal za jednu sezonu více než 50 gólů – stalo se tak v roce 1967 proti New York Rangers a následovaly sedmiminutové ovace chicgské haly. V roce 1972 vyvrcholila jeho nespokojenost s platem v klubu odchodem do konkurenční WHA, kde působil v týmu Winnipeg Jets. V jeho dresu také naskočil ke své poslední sezoně v NHL 1979/80, končil v Hartfordu. Bobby Hull, otec dalšího skvělého střelce Bretta Hulla, zazářil i na Kanadském poháru 1976.

Hokejová ostuda na jihu

Do startu české hokejové extraligy je sice hodně daleko, ale máme na scéně událost, která je alarmující a neměla by nechat žádného fanouška chladným. HC Mountfield se podle všeho přestěhuje z Českých Budějovic do Hradce Králové.

Tato situace by měla vzbudit zvýšenou pozornost u každého fanouška. Nikdy nemůžete tvrdit, že něco takového nemůže postihnout i vás a z ničeho nic se ocitnout v tak hrozném rozpoložení, v jakém se nacházejí příznivci Českých Budějovic. Klub jim mizí z jejich města a oni s tím nemůžou dělat vůbec nic. Nehodlám tady rozpitvávat pozadí celého případu, v němž je kromě Mountfieldu zapojeno hlavně město a společnost Budvar a jehož právní rozbor může nakrásně dát za pravdu majiteli hokejového klubu. Vžijte se ale do pozice normálního fanouška, který dlouhé roky chodí v Budějovicích na hokej a najedenou prásk – jeho milovaný tým zmizí někam do Hradce. Vždyť to je přece šílenost! Předpokládá snad někdo, že Budějovičáci začnou fandit Mountfieldu přestěhovanému na východ Čech? To snad ani nikdo nemůže myslet vážně.
 

České Budějovice navíc rozhodně nejsou nějaká díra po granátu a jejich hokejový klub není uměle vytvořenou záležitostí. Vždyť existuje 85 let a naprostou většinu poválečných sezon strávil mezi elitou. Ztráta tak tradiční destinace musí bolet každého hokejového příznivce, ať už jeho srdce tluče pro Pardubice, Plzeň nebo Spartu.

Je naprosto neuvěřitelné, že věci nechala tak daleko zajít českobudějovická radnice. To si opravdu ti pánové papaláši neuvědomují, jak hroznou věc – vlastně i směrem ke svým voličům – páchají? To opravdu nemohli představitelé města vyvinout větší úsilí, bouchnout do stolu a zasadit se o to, aby extraligový hokej na jihu Čech zůstal? To jim nevadí, že jejich postoj je i plivnutím do tváře legend, jakými jsou Jaroslav Pouzar, Miroslav Dvořák, Jiří Lála nebo Roman Turek?

Tento klub pro hokejovou veřejnost vždy znamenal především Budějovice, určitě ne Mountfield. I když je jasné, že tato firma je majitelem a zajišťuje jeho existenci. Vlastník si může svůj klub přesunout jinam, to jistě ano. Jenže už se mnohokrát ukázalo, že tradice není jen prázdný pojem, i když nejen podle vývoje událostí v této kauze by se tak mohlo zdát. Důsledky tohoto případu se dříve nebo později obrátí proti všem jeho aktérům. 

Bohužel, všechno je to jenom kšeft. Pro koho se hokej hraje? Hlavně pro fanoušky, jen ti dodávají této krásné hře atmosféru, napětí a patřičné emoce. Bohužel, zase jednou zůstávají na vedlejší koleji.

Proč jsem rád, že fandím klubu z Anglie

V těchto dnech si zase jednou říkám, že jsem opravdu rád, že jsem si svoji životní fotbalovou lásku našel mimo hranice České republiky. Země, na kterou jinak nedám nepustit a na svou příslušnost k ní jsem hrdý. Něco takového už bych ale nemohl říci v souvislosti s fotbalem.

Jako příznivec anglického klubu a jako dlouholetý pozorovatel fotbalu v Anglii můžu konstatovat, že jsem zažil bezpočet zápasů, kde byl výkon rozhodčích špatný a kde muž v černém dresu ovlivnil výsledek. Nikdy, podotýkám nikdy, jsem ale nezažil, že by se kolem způsobu jeho rozhodování zmiňoval úmysl jedno z mužstev poškodit. Že by arbitr šel na hřiště s tím, že jedny podřeže, a to v důsledku ovlivnění ze strany druhého týmu či dokonce nějaké zákulisní politiky.

A už vůbec si nedovedu představit, že by osud klubů řekněme League One, League Two či Conference byly nemilosrdně v rukou všemocného svazového (!) funkcionáře a armády rozhodčích, kterou si vybudoval. Kdybych stav v českém fotbale na úrovni ČFL a divizí popsal nějakému fanouškovi z Anglie, asi by mi neuvěřil. Nebo spíš by to nedokázal pochopit. Prostě by to bylo mimo hranice jeho představivosti.

Výzva Deníku Sport „Dejte kmotrům červenou“ je samozřejmě chvályhodná, sám jsem ji podepsal jako jeden z prvních (někdy do čísla 300), ale je jasné, že to vše zdaleka není jen o Peltovi a Berbrovi. A i kdyby člověk, který neomezeně vládne českému republikovému fotbalu (čti ČFL a divize) a prostřednictvím svých loutek i krajským a okresním svazům, nakrásně odstoupil, stejně jako předseda FAČR s „cinklou“ minulostí, nic se nemůže změnit. Ten systém je natolik propracovaný, že rozetnout jen tak nejde. O lize teď nemluvím, tam to funguje asi trochu jinak, ale nedělám si nejmenší iluze. Už s ohledem na to, jaké má profesionální fotbal podhoubí, takže se všechno odehrává v jednom zatuchlém hnojišti.

Faktem je, že dnes tolik kritizovaná situace nevznikla jen tak. Kluby mají starost samy se sebou, jejich zástupci se celkem pochopitelně příliš nehrnou do práce na okresní či krajské úrovni, takže nakonec pro tuto dobře organizovanou rozhodcovskou svoloč do funkcí kluby samy v pravidelných volebních intervalech zvedají ruku. A současný stav mnohým vyhovuje. Snáze se tak ukojí ambice některých klubových bossů, kterým udělají radost i výsledky dosažené křivárnami. Snad ještě horší ale je, že jsou fanoušci, kterým takové výhry nevadí, naopak, tleskají jim. Ačkoliv – těch fandů zase tolik není, podíváme-li se, jaké návštěvy na zápasy zmiňovaných soutěží chodí.

Nedávno jsem se bavil se svým známým, který v jednom z klubů republikových soutěží pracuje. Sám ví moc dobře, jaké to prostředí je, ale když jsem se ho zeptal, jestli mu to tak vyhovuje, odpověděl: „Podívej, tak to je a jinak to nebude. S tím nic neuděláš.“ Jenže bohužel tento názor jen přiživuje fotbalovou škodnou. 

Fotbal se hraje pro fanoušky – a ne pro bandu lidí, kteří se neštítí jej ovládat nechutnými praktikami. Možná i tady se dá vypozorovat jeden z důvodů, proč jsou návštěvy v Česku tak nízké a proč v Anglii, Německu, Francii, Holandsku či jinde tak vysoké... Takže shrnuto a podtrženo – jsem opravdu rád, že nemám oblíbený klub v prostředí, kterému vládnou lidi, z nichž se normálnímu fanouškovi dělá špatně.